Tucet důvodů k radosti a jeden navíc

08.10.2015 19:42

... aneb co je dobré si uvědomit, když naše nálada klesá k bodu mrazu.


Každý to už někdy zažil. Trápíme se nějakým pseudoproblémem existujícím jen v naší hlavě, vedeme malicherné spory s partnerem, užíráme se nespokojeností v práci, a pak vzápětí potkáme skupinu mentálně postižených, ale viditelně šťastných "velkých dětí", nebo narazíme na zchátralého bezdomovce, který nehnutě a v klidu sedí u zurčící kašny a na první pohled nevypadá, že by mu něco důležitého chybělo. Takové setkání nás zpravidla hezky rychle postaví do latě a donutí nás přemýšlet o tom, co je v našem životě opravdu podstatné. A tak když se spolu s podzimní temnotou vkrádá tma i do naší duše, zkusme se vrátit k úplným základům - podívejme se na náš život s větším odstupem. Možná se budeme divit, co všechno hezkého a nesamozřejmého uvidíme. Třeba to pomůže, abychom sami sebe vytáhli za vlasy z podzimní deprese.

1.    Ať spím či bdím, mé tělo samo pracuje

Chodíme po tomto světě, abychom se něčemu naučili, někam se posunuli. Pro tento úkol jsme dostali dokonalý nástroj: naše tělo. Ne, že by bylo bez vad a občas se nepokazilo, ale ať už jsme sexbombou nebo nositelkou bombarďáků, je dobré si připomenout, že v celém známém vesmíru neexistuje složitější a inteligentnější továrna, než je naše vlastní tělo. Prostřednictvím tisíců procesů, reakcí a mechanismů si tělo samo udržuje homeostázu - tj. rovnovážný stav, ve kterém je schopno existovat. Fungujeme v přesně určeném rozmezí tělesné teploty, krevního tlaku, acidobazické rovnováhy, množství těch kterých iontů a prvků.  A nemusíme se o to nijak zvlášť starat - jen mít vzduch k dýchání a pokud možno dobře tělo sytit a napájet. Nesnesitelná lehkost bytí! Buďme si toho vědomi a pečujme trochu lépe o to zázračné dílo. Někteří už k tomu potřebují pomoc mnoha léků a přístrojů, my zatím ne. Jsme šťastlivci!

2.    Dokud dýchám, doufám

Stres je v našich končinách všudypřítomný, nedá se před ním utéct. Lze se jen naučit s ním zacházet. Nejnovějším typem stresu je naprostá zahlcenost informacemi, na kterých jsme sice závislí, ale tato závislost nám pomalinku začíná přerůstat přes hlavu. Ničí nám paměť, spánek, schopnost koncentrace a rozhodování, vztahy a kdovíco ještě. Všechny staré systémy péče o zdraví jako čínská a ajurvédská medicína věnovaly velkou pozornost dýchání. A práce s dechem může být zároveň prací se stresem. Zkusme alespoň jednou denně soustředěně dýchat - zvlášť tehdy, kdy se naše pocity budou nebezpečně podobat panice. Netrapme se všelijakými technikami. Prostě dech jen zpomalme a on se zároveň i prohloubí. Dokážeme si aspoň dvacetkrát za sebou říct a provést: nádech... výdech...? Vsadím se, že napoprvé se nám to dvacetkrát nepovede. Ale třeba si na chvilku uvědomíme, jak je osvěžující nadechovat životodárný čistý vzduch a vydechovat vše staré a nepotřebné.

3.    Co vidíš? Kuře. Tak vidíš...

Někdy nám špatná nálada deformuje naše vidění světa. Znáte to. Najednou vidíte jen špínu ulic, otřískané zdi, odporné grafiti, divné lidi, psí tentononc. Zlý, ošklivý svět. Přesto je dobré si uvědomit, že i způsob vidění světa je věcí volby. Náš zrak je ohromný dar, který nám pomáhá se orientovat a vnímat tvary, barvy a struktury věcí. Můžeme si vybrat, co vidíme, jak to vidíme a před čím zavřeme oči. Pro zachování duševního zdraví je někdy opravdu lepší nevidět. Až na tom budeme lépe, můžeme si všímat i těch horších zákoutí našeho životního prostoru. Ale když nám dobře není, je třeba si programově vybírat to hezké. A to je spolehlivě jakýkoli kousek přírody. I kdyby to měla být jen petrželka v koflíku za vaším oknem.  Ale raději vyhledejme přece jen trochu větší kousek přírody. Neboť dle jakési studie již pouhých pět minut pobytu v zeleni zvyšuje naši sebeúctu. Kdo z nás to nepotřebuje?

4.    Jsi má, levandulová

Jistě se vám to už stalo. V nějakém docela běžném prostředí se vám najednou o nos otřela nějaké nezvyklá a přitom známá vůně, která vás přenesla někam úplně jinam - možná desítky let nazpět, k dětským zážitkům, do babiččiny kuchyně nebo do školní třídy. Čichové paměťové stopy jsou velice silně otisklé v naší hlavě a zpravidla při takovém zážitku nakonec přijdeme i na to, kde jsme ke vzpomínce přišli. Tyto silné reakce na vůně můžeme využít ve svůj prospěch právě tehdy, když se nám nedaří, jsme unavení, bez nálady či spíše s náladou pod psa. Při depresích a rozmrzelosti pomáhají vůně éterických olejů ze santalového dřeva, jasmínu, šalvěje, levandule, bazalky, ylang-ylang, meduňky, růže, heřmánku, citronu, limetky, vanilky nebo máty. Už jen číst tento seznam oblažuje mysl. Tak si najděme každý tu svou vůni a vyrobme polštářky, napusťme tamponky nebo vanu, zapalme aromalampu. Ale žádné náhražky prosím, pokud je vám život milý. Jen 100 % přírodní éterické oleje.

5.    Mám cit(y) ve svých rukou

I náš hmat nám může zprostředkovat libé či nelibé pocity a do značné míry si v tom můžeme vybírat. Obklopme se měkkými dekami, hebkými polštářky, hladkými oblázky, chlupatými medvídky. Hlaďme dokonale opracované dřevo, dětskou tvářičku, kočičí kožíšek. Zkusme vzít do obou rukou střapatý květ chryzantémy, žmoulat v kapse čerstvé kaštánky. A máme-li tu možnost, tak se co nejčastěji dotýkejme toho nejbližšího člověka. I letmý dotek s někým cizím může zachraňovat život. Nám i jemu.

6.    Z dáli trumpety slyším hrát

Zdravý sluch může být zdrojem radosti a dorozumění se světem, někdy ale také prokletím - přijde na to. Jak mi nedávno řekla moje bývalá kolegyně Jaruška: "Mě ale vůbec nevadí, že na jedno ucho míň slyším. Když se v noci v domě něco děje, lehnu si na to zdravé ucho, nevím o ničem a krásně všechno zaspím."  No, mám lepší řešení. V lékárnách prodávají skvělé měkké špuntíky do uší. Tato záležitost za cca 5 Kč sice neodfiltruje úplně všechno, ale i tak může zachránit mnohé cenné hodiny vašeho spánku. V případě depresí si také dávejte pozor na hudbu. Když si neuhlídáte, co je pro vás z muzikoterapeutického hlediska právě vhodné, může vás pomalé melancholické nokturno nebo písničky spojené se vztahem, který nedopadl, hodit do ještě hlubší ledové tůně, než ve které už jste. Někteří také dobře znají úpornost a neodbytnost tzv. hudebního červa. Nějaký známý popěvek nebo kousek písničky se tak zavrtá do hlavy, že není možné se ho zbavit třeba týdny. Zvlášť disponované jedince pak i budí ze spaní. To už se trošku podobá obsadantně-kompulzivní poruše. Pak se nedá nic dělat a poslech hudby je nutné před spaním neprovozovat, nebo aspoň poslouchat něco, co spolehlivě neznáte a tudíž to po jednom poslechu nejste schopni zreprodukovat.

7.    Chvála jídlu a čert vem počítání kalorií

Lidé se dají zpravidla rozdělit do dvou kategorií: jedni stres a "blbou náladu" zajídají, ti druzí naopak přestávají jíst, jakmile se něco děje. Bez jídla se ovšem neobejdeme. Je to ta nejhorší droga, což ví každý, kdo se někdy pokoušel zhubnout. Zrádnost této drogy spočívá v tom, že bez ní nepřežijeme, tudíž se s ní nedá skoncovat jednou provždy jako s cigaretami nebo alkoholem. Nelze si říct: "Tak, a už se toho jaktěživa nedotknu!" Takže je třeba na to jít chytře: vyměnit kvantitu za kvalitu. Nedopustit, aby se hlad vůbec objevil, to znamená jíst často, ale menší porce. Promyslet si, zda opravdu mám všechny živiny, které  potřebuji. (A občas si dopřát i něco, co vlastně nepotřebuji, ale je to zatraceně dobré.) Pořídit si hezké nádobí a udělat ze stolování obřad. Pomalu si všechno vychutnávat: když si dám záležet a věnuji přípravě trochu víc času, bude to nakonec symfonie vůní, barev a chutí. Když jím, tak jím - neberu telefon, nečtu Marianne, nesjíždím Facebook, nedívám se na televizi. I když - jako inspiraci doporučuji strávit několik hodin pozorováním stolování anglické šlechty v seriálu Panství Downton. Proč ti lidé vypadají tak šarmantně: kouzlo tkví ve vzpřímeném držení těla, pomalých pohybech, nenápadné práci rukou s lokty u těla. Všimněte si, jakým způsobem nesou lžíci či vidličku k ústům. Nádhera! A tak může vypadat každá z nás i bez modré krve. Ať je tedy jídlo zážitkem - aspoň občas, když děti či jiné nepominutelné povinnosti dovolí. Není snad lepší spojení příjemného s užitečným.


8.    Meditace chůzí

Kdo někdy trpěl nějakým dočasným defektem pohybového ústrojí, ten se jistě rozvzpomene, jaký to byl úžasný moment, když si uvědomil, že už zase bez problémů chodí. Všude se dostane, všechno hravě zařídí, donese, nakoupí. Ne každý má takové štěstí - někdo trvale vláčí své nákupy v batohu na zádech a ví dobře, že chůze o dvou francouzských holích trvá třikrát více času, než je obvyklé. Na kabelku může zapomenout a nečekaný déšť je pohroma - třetí ruka na držení deštníku jaksi není. Vzpomeňme si na to občas a uvědomme si své obdarování, pokud můžeme bez problémů chodit. A vydejme se na procházku! Jak známo, není špatné počasí, je jen špatné oblečení. Klíčem je vše dělat vědomě a soustředěně. Jdu, vnímám vůni deštěm omyté ulice, z okna zavoní připravovaná večeře, pozoruji, co se změnilo od minula. Třeba potkám někoho, kdo se na mě usměje. Nebo se zkusím usmát já. Kdo vyjde ven i do nevlídného podvečera, ten se pak o to raději vrací domů: do příjemného tepla a světla, k rozečtené knížce, na oblíbený seriál, do voňavé vany, k šálku čaje.

9.     Vyhrabte staré čtenářské deníky

Umím číst! Zdá se to být samozřejmostí, ale zkusme zjistit, co říkají statistiky o množství negramotných lidí ve světě. Ačkoli jejich počet trvale klesá, v roce 2011 činil podíl negramotných dospělých 16 procent z celosvětové populace. To je pěkných pár milionů těch, kteří si nemohou dopřát to co my: snít s knihou v ruce. Problém je v tom, že řada z nás se odnaučila pomalu a soustředěně číst a vnímat celý text ve všech jeho aspektech. Pracovní přetížení s sebou totiž často přináší nutnost "skenovat" kvanta textů s cílem rychle hledat podstatné informace, zbytek pomíjet, nevnímat, vypustit. Na květnaté popisy krajin, oblečení a charakterů á la Alois Jirásek už pak opravdu nezbývá trpělivost ba ani schopnost. Přitom si ale pamatujeme, jak blažené to byly chvilky pod peřinou s oblíbenou knihou a baterkou, aby maminka nevěděla, že se od děje nemůžeme odtrhnout a hodláme číst až do konce, i kdyby to mělo být do svítání. Co jsme kdysi uměli, to jistě znovu dokážeme obnovit, ale bude to stát úsilí: nehltat, hezky pomalu přežvykovat, po kouscích. A určitě se dokážeme vrátit ke svým oblíbeným hrdinům, když budeme opravdu chtít. Že to byli pejsek s kočičkou? Co na tom? Pokud mi to zlepší náladu, můžu si před spaním klidně číst Káju Maříka. Nebo Vergilia v originále.

10.     Učitelka krasopisu

Zkusme někdy zcela vědomě popsat kousek stránky. Všimněme si, jak snadno sázíme na papír písmenka. Dlouholetý školní trénink stále přináší své plody. Náš geniální mozek nám úplně hladce a samozřejmě vede ruku, spojujeme písmenka bez velkého přemýšlení do slov a vět. Naše písmo je naprosto jedinečné, vypovídá o našem charakteru i o našem momentálním rozpoložení. Máte-li chuť, vraťte se k nostalgii zdobných psacích stolů, plnicích per a originálních dopisních papírů. Můžeme někomu napsat třeba jen krátký, ale rukou psaný dopis. Ta představa, jak dotyčnému bude poskakovat srdce radostí, až si dopis ponese od schránky domů, ta přece stojí za to! Nebo si kupte krásný diář a pište si deník. No, to je asi přehnané - tak třeba občasník. Je to výborná možnost jak si utřídit myšlenky, uchovat informace co nás zaujaly, zapsat si své sny a nápady, vypsat se z blbé nálady. A ať si klidně vypnou proud...

11.     Snít povoleno

Dopřát si občas denní sny je prospěšné pro naše duševní zdraví, tvrdí řada psychologů navzdory jiným psychologům, kteří nás naopak nabádají k vědomému žití pouze v přítomnosti. Minulost již neovlivníme, budoucnost zatím neexistuje, přítomnost je jediná realita. To zní velice rozumně. Ale co když přítomnost objektivně vzato za moc nestojí a subjektivně ji dokonce vnímám jako nesnesitelnou? Vrátím se tedy ke svým šťastným dnům či okamžikům, pokud to dokážu provést bez hořkosti a porovnávání. Leží můj sen v budoucnosti? Pak na něj občas myslím a maluji si ho v co nejzářivějších barvách. Tím svou budoucnost tvořím, protože idea předchází realitě, ať už si o tom marxističtí filosofové mysleli cokoliv. Pokud svému snu uvěřím, snáze si ho dokážu vyplnit. Nevím, co říkají průzkumy, ale předpokládám, že opravdu deprimovaní lidé aktivně snít moc neumějí. Tam nezbývá než pasivní únik od reality pomocí knih či filmů s příběhy jiných a hlavně s dobrým koncem. Je to někdy velice potřebný  ventil, aby se člověk příliš dlouho nevysiloval zapletený do vlastních nepříjemných myšlenkových smyček, které se zatím nedaří rozmotat. Každá jistě máme ten svůj anglo-americký seznam romantických filmů. Případně to jistí poobědová víkendová pohádka - dávný milý zvyk, ke kterému je dobré se vrátit, zvlášť za nevlídného počasí.

12.     Budiž světlo

Máte alespoň jednu místnost? Pak jste na tom neskonale lépe než tisíce a tisíce jiných. Je to vaše útočiště. Možná teď zrovna nemáte sílu je změnit podle vašich představ, ale můžete ho udržovat čisté a zbavené nepotřebných věcí. Stojí za vyzkoušení, jak se v bytě najednou lépe dýchá, pokud vytřídíme a srovnáme věci byť jen v jedné jediné skříni. Větší životní prostor pak doprovodíme dostatkem světla. To je naprosto nezbytná podmínka pro navození dobré nálady, a tak si světlo zajistěme všemi možnými způsoby. Pokud nás trápí rozmrzelost nebo podivná apatie, je často nezbytné si za pošmourného počasí svítit i ve dne - efekt se dostaví okamžitě. V bytě máme jiné žrouty energie, než jsou lustry a lampičky, a tak svou šetřivost a ekologické cítění napřeme jiným směrem.  Abychom si ale nerozházeli rytmus spánku a bdění, je třeba večer světla postupně tlumit a pamatovat na to, aby neměla namodralý odstín. V takovém případě by si mohla naše šišinka mozková zaměnit večer s ránem a blokovat produkci spánkového hormonu melatoninu. Není tedy divu, že po večerním brejlení do mobilu, tabletu či televize spánek ne a ne přijít. Když dokážeme více respektovat přírodní rytmy - pravidelné cykly světla a tmy v průběhu dne - stane se nedobrovolný spánkový deficit minulostí. Zlepšená nálada i fyzická kondice na sebe nenechají dlouho čekat.

13.     Já žiju!

Občas se nám zdá, že se spíš prodíráme nějakou temnou roklí, místo abychom spokojeně žili. Třeba je v našem životě právě přítomno víc bolesti než radosti. Protože tak to prostě je. Ten podivný princip kyvadla dobře známe - každá minuta štěstí jako by byla vykoupena hodinami rutiny, všednosti a pocitu zmaru. Všichni víme, že je to hlavně věc našeho úhlu pohledu, našeho přístupu ke všemu, co se nám děje. Ale přestože to víme, neumíme si vždycky změnu přístupu naordinovat. Naše západní civilizace si přestala vážit utrpení jako prostředku k sebezdokonalení. To dnes nikdo nechce slyšet. Všichni chceme všechno pokud možno hned, tady a teď. Štěstí, zdraví, dlouhá léta. Přitom dar života je i prostředkem, jak se stát TRPĚLivým. Naučit se mnohé strpět, ledacos vytrpět. Bez toho to asi nepůjde, má-li být výsledkem našeho života moudrost stáří. Tak se učme teď - dobrovolně - dříve, než budeme okolnostmi přinuceni. Žijeme, a tak máme i ohromnou šanci stát se moudrým člověkem, jehož přítomnost budou druzí vyhledávat, aby se nechali ovlivnit. Dříve se tomu říkalo svatost.