Nemocná doba, nemocní lidé

29.05.2015 16:59

Deník Mladá fronta Dnes uveřejnil dne 7. 5. 2015 zprávičku, shrnující výsledky výzkumu 1. lékařské fakulty
Univerzity Karlovy a agentury STEM/MARK. Z výzkumu vyplynulo, že třetina pracujících Čechů ve věku mezi 25 až 65 lety trpí depresemi nebo vyhořením. Nadměrnou únavou trpí 31 procent respondentů, téměř třetina pracujících má problémy se spánkem. Bezmála pětina respondentů bere pravidelně léky na uklidnění.

Co se to stalo se světem? Pamatujete si ještě na úryvky z čítanek nebo časopisové články ze 70. a 80.
let minulého století, které predikovaly vývoj společnosti po roce 2000? Jak naši práci převezmou roboti, jak budeme kolonizovat Měsíc nebo Mars a po ulicích se budeme pohybovat v tichých vznášedlech? Jak budeme mít spoustu volného času, pracovní týden se zkrátí na 35 hodin či ještě více, a my se budeme moci věnovat hlavně našim zálibám a rodině?

Mnohé z toho se opravdu vyplnilo: v továrnách leckde skutečně pracují roboti a nejen to: roboti také operují, hledají miny, monitorují z výšky problémová území, případně nalévají whisky za barem. Počítače zvládají miliony operací v rekordním čase. Jenom nám ten rekordně dlouhý volný čas nějak nezbývá. Relevantní data chybí, ale jistě ze svého okolí znáte řadu příkladů, kdy jsou lidé nuceni pracovat extrémně intenzivně či neúměrně mnoho hodin denně. Zvláště mladí lidé ve velkých firmách zvučných jmen často zcela přicházejí o svůj soukromý život: pracují mnohdy 12 a více hodin denně, přesouvají se z domu do auta, z auta do výtahu, tráví celý den po kancelářích a ve večerních hodinách se přesouvají stejným způsobem domů, někdy s odbočkou přes posilovnu nebo bar. Většinu víkendu prospí, protože na nic jiného jim nezbývají síly. Ve zbylém čase bloumají po nákupních centrech.

Tohle jsme opravdu chtěli? Jak nedávno poznamenal jeden známý mé sestry: Možná jsme před pětadvaceti lety
zvonili těmi klíči až moc hlasitě. Ne, nejsem zastáncem starých pořádků, ale něco je tu silně špatně. Velké pracovní vypětí se dá vydržet docela dlouho, ovšem jen pokud jsme srozuměni s tím, že to má nějaký smysl. Že neplodím zbytečnosti, ale pracuji na něčem, co je správně oceněno a z čeho budou mít i ostatní užitek. Že i já mám dost času a síly využít vydělané peníze podle mých představ. Tak tomu ale mnohdy není: proto ta frustrace, proto to vyhoření.

Kudy z toho marasmu ven? Bylo by to na Nobelovu cenu, kdyby někdo věděl, jak zastavit ten kolotoč zvyšování HDP, bezohledné exploatace zdrojů Země, jak konečně nastavit ten "trvale udržitelný rozvoj", zastavit rozevírání nůžek mezi neuvěřitelným bohatstvím menšiny a chudobou většiny obyvatel této planety.

Nezbývá než začít u sebe. Třeba tím, že přestanu běžet se stádem. Že si nenechám namluvit, že potřebuji každý půlrok novou bundu, protože na jaře se nosila růžová a teď se nosí leopradí vzory. Že vyměním kvantitu za kvalitu, třeba v jídle. Že budu víc chodit pěšky, uklízet po svém pejskovi. Možná, že když se sehnu nad ten chodník, všimnu si, jak překrásná je zblízka pampeliška vyrůstající ze škvíry mezi dlaždicemi. A nakonec třeba zjistím, jak pravdivá slova někdo napsal: Většina lidí dělá práci, kterou nesnáší, mezi lidmi, na kterých jim nezáleží, aby si koupili věci, které nepotřebují. A možná se mi pak bude lépe dýchat, lépe spát, prostě lépe žít.